Písal sa 16. január 1969 a celé Československo šokoval čin 20-ročného študenta Karlovej univerzity Jána Palacha, ktorý sa o pol druhej poobede na rampe pražského Národného múzea polial benzínom a zapálil. V taške, ktorú mal pri sebe, zanechal list.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou:
Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv.
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí- li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
⋌Pochodeň č. 1
P.S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.
Ján Palach o tri dni na následky ťažkých popálením v pražskej fakultnej nemocnici zomrel. Jeho pohreb, na ktorom sa zúčastnilo okolo stotisíc ľudí, sa stal obrovským protestom proti okupácii.
ČO NAPÍSAL ŽIVOT TURCA
O čine Jána Palacha sa po prvý raz Život Turca zmienil až 28. januára 1969 v článku Turcom vládne rozvaha. Nepopisoval v ňom, čo sa stalo, prečo k tomu došlo, skôr sa dôraz kládol na rozvahu a zodpovednosť a postup straníckych orgánov v okrese.
„Ďalším dôkazom uplatňovania demokratických foriem práce OV KSS v Martine je, že v prípade tragédie Jána Palacha nepotláčal a neodsudzoval snahy študentov i občanov Turca vyjadriť svoje cítenie i zmýšľanie, ale trpezlivým vysvetľovaním dokázal usmerniť formy prejavov, ktoré sú na súčasnú situáciu a podmienky únosné. To všetko potvrdzuje, že Turiec nezostal diplomaticky mimo udalostí, ale žije a koná krok za krokom, s rozvahou, citlivo a s rozumom. Lebo, ako sme to počuli z nejedných úst našich čelných predstaviteľov, idey môžu uskutočniť len živí ľudia v mene života,“ uviedol Život Turca na konci januára 1969.
Ľuďom bolo jasné, o čo ide
Profesorka Katarína Adamicová (Jesseniova lekárska fakulta UK, Univerzitná nemocnica Martin) si na udalosti spred päťdesiatich rokov stále veľmi dobre pamätá.
